Facehugger – parazitoid i parazit

Facehugger je parazitoidní (organizmus, který se vyvíjí v těle nebo buňkách jiného organismu a na konci tohoto vývoje svého hostitele usmrcuje – Ovomorph) a zároveň parazitní (živý organismus, který trvale či alespoň dočasně žije na úkor jiného, většího organismu – hostitele) forma druhu Xenomorph XX121, která pochází z Ovomorpha (vejce Vetřelce).

Je druhým stádiem životního cyklu Xenomorpha, jehož úkolem je přenos informace k vývinu třetího stádia – Chestburstera – do těla hostitele. Facehugger jako takový, nemá žádné skutečně útočné schopnosti (mimo schopnost vyměšovat kyselinu, která se však zpravidla používá pouze k získání přístupu k hostiteli a nikoliv k útoku) a musí  tak spoléhat hlavně na moment  překvapení a případnou imobilizaci hostitele. Umírá krátce po dokončení svého  úkolu.

Facehugger je primárně béžové barvy, která poskytuje vzhled podobný pokožce a včetně ocasu měří asi 90 cm. Na první pohled připomíná ruce kostlivce spojené dohromady, s ocasem podobným páteři. Má osm dlouhých „prstů“, které mu umožňují rychlý pohyb a dlouhý ocas, jenž je přizpůsoben k velkým skokům. Díky svému vzhledu bývá připodobňován k členovcům, jako jsou pavoukovci a krabovití. Spodní strana Facehuggera a otvor, z něhož se rozšiřuje proboscis (chobotek), používaný k přenosu informace pro vytvoření dalšího stádia Xenomorpha, se výrazně podobá ženské vagině.

Dlouhé „prsty“ Facehuggera, umožňují nejen rychlý pohyb po jakémkoli povrchu, ale mají také onu rozhodující schopnost “obejmout“ hlavu hostitele během implantace/transfekce (viz.: Evoluce vetřelce – teorie Ridley Scotta a Jamese Camerona).

Poměrně křehký vzhled Facehuggerů by neměl být podceňován, jsou neuvěřitelně silní. Je známo, že při pokusech o jejich odstranění z lidských hostitelů, obětem téměř skalpovaly kůži z lebek. Jakmile jsou „prsty“ zachyceny kolem hlavy hostitele, je téměř nemožné je odstranit a přenos zárodku/genetické informace je prakticky zaručen. Ocas Facehuggera slouží nejen ke skokům, ale je používán také k pevnějšímu přilnutí – omotání kolem krku hostitele během přenosu. V případě pokusu o odstranění, Facehuggeři také užívají ocas ke škrcení oběti.

Vypadá to, že na rozdíl od posledního vývojového stádia, samotného Xenomorpha, Facehuggeři nemají vyšší formu inteligence. Obzvláště je to patrné v jejich jednostrannosti a neúprosnosti při snaze získat hostitele i přes potenciální a někdy až zjevnou hrozbu smrti.

Zdá se však, že mají vyvinut smysl pro „správné načasování“ – útočí na oběť v příhodných okamžicích, například když je rozptýlena, osamocena nebo jinak zranitelná a schopnost odhadnout množství použité kyseliny (např. při tavení přilby) tak, aby nezpůsobili hostitele žádné zjevné fyzické poškození. Zároveň jsou pravděpodobně schopni určit vhodnou směs atmosféry pro dýchání hostitele a poskytnout mu její správné složení i v prostředí, v němž se nevyskytuje, pomocí vakuovitých struktur, umístěných na obou stranách těla v blízkosti kořene ocasu.

Této teorii nasvědčuje scéna, kde byl Gilbert Kane vystaven nepřátelské atmosféře LV-426, když Facehugger, který na něj zaútočil, prorazil obličejový štít. Kane přesto zůstal naživu, dokud ho posádka nedovedla zpátky k Nostromu.

Předpokládá se, že Facehugger dodává svým obětem vhodnou atmosféru tak, že rozkládá molekuly nacházející se v okolním prostředí a přeměňuje je do vhodných sloučenin předtím, než ji aplikuje do plic hostitele.

V případě organizmů, které dýchají kyslík, jako jsou lidé, je Facehugger schopen extrahovat kyslík z plynných oxidových sloučenin ve vzduchu, například z oxidu uhličitého. Jestli je Facehugger schopen udržet hostitele naživu i v místech postrádajících jakoukoli atmosféru není známo.